Jsou dny, kdy vstanu, umyju nádobí, a pak je večer a vlastně ani nevím, jak se to stalo. A ano, předchozí věta obsahuje spoustu zbytečných slov, která mohla být vynechána, ale přesně to vystihuje takový den. Den plný balastu, kdy nedělám zkrátka nic. Nic produktivního, nic významného, nic, co by stálo za řeč. A pak mě to chytne. Záchvat. Záchvat, kdy si uvědomím, že život je moc krátký. Že nestihnu přečíst všechny knížky, který bych chtěla. Nestihnu se podívat na všechny filmy, které by se mi zajisté líbily. Seriály. Víte kolik je epizod a sezón vážně dobrých seriálů? Kolik hodin, dnů, týdnů a měsíců? Ne, neuvidíte všechny fakt dobrý seriály. Doufám, že začínáte mít stejný záchvat, protože sdílený záchvat, menší záchvat.
Chci toho tolik, že nakonec skončím u seznamů toho, co chci. Mám vypsané všechny knížky, které chci v dohledné době přečíst, filmy a seriály, které chci vidět. Kdy jindy tohle všechno stihnout, když ne v lockdownu. Seznamů mám spoustu a píšu další a další. Tak, konečně to je černé na bílém. Když dokončím poslední seznam, je většinou noc a dojde mi, že abych to všechno stihla opravdu udělat, musím jít spát.
Ráno si dělám kafe a po cestě do koupelny míjím svůj seznam #mustsee a #mustread věcí, které mám napsané na nástěnce na dveřích. Tak konečně to všechno nezapomenu. Mám to tady hezky napsaný. Škoda, že to tam bude viset tak dlouho, až se fix imitující bílou křídu vžere do tabulové rádoby nástěnky tak, že nepůjde dolů.
A ruku na srdce, kdo si nikdy nedělal seznamy plánů, které chce podniknout, jenž navždy zůstanou v našich srdcích. A taky na papíře.
Komentáře
Okomentovat