Píšu, tedy jsem

Když jsem si několik let zpátky zařizovala svůj první pronajatý pokojík, měla jsem absolutní představu, jak bude vypadat. Byla jsem až posedlá. Nutně jsem potřebovala bílý konferenční stolek LACK, lampu s papírovým stínidlem DUDERÖ, bílou skříň, bílý psací stůl a bylinky v papírových kelímcích. To vše samozřejmě hned. Obtěžkaná taškami z Ikei jsem se vydala do svého budoucího hnízda. Když jsem si vše zařídila přesně tak, jak jsem si to vysnila, bylo to naprosto dokonalé. Večery jsem trávila u oblíbeného seriálu s popcornem a skleničkou Martini (mimochodem tu skleničku na Martini jsem samozřejmě také musela mít společně s velkou skleněnou mísou na popcorn). Byla tu jen taková věc. Těch všech věcí, které k sobě tak skvělě ladily, jsem si ani moc neužila, protože jsem zažívala celkem náročný školní rok a ve škole jsem trávila většinu času. Na další byt jsem se stěhovala se svým stolečkem LACK a dvěma IKEA taškami, kde jsem měla nádobí, oblečení a učení. Nic víc. Tak nějak jsem nepotře

Vymyslela jsem slogan. "Už nějaký ten pátek nečtu dámský plátek!" Občas se nechám zlákat a pak hořce lituji. Většina časopisů už obsahuje pouze reklamu, ať čistě přímou, nebo skrytou v podobě "naše redakce doporučuje", a co hůř, "bloggerky doporučují". Pak se po stošedesátéčtvrté dozvíte, jak zhubnout, která barva laků na nehty se nosí tuhle sezonu a nebo, že když jdete na pláž, určitě byste se měla namazat opalovacím krémem. Překvapivě. No koho by to napadlo? Nejsem žádná lesanka, aby bylo jasno. Používám make-up a dělám si holčičí večery s čistící maskou při sledování Ďábel nosí Pradu. Ale naprosto nesnáším tyhle slepičí časopisy, které by měly odvádět speciální daň státu za to, že se kácí stromy na ty jejich žvásty.  Jak se tedy mohlo stát, že já, která si kupuje maximálně Forbes, jsem si domů přinesla Elle? Z úplně povrchního důvodu. Laně del Rey to na titulce ohromně slušelo. Byla jsem smířená s tím, že si přečtu jen rozhovor s Lanou a pak čas