O spánkové paralýze jsem dříve něco málo slyšela. Vím, že je to celkem běžná porucha, která je nepříjemná, ale nevěděla jsem, jak moc. Moje představa byla taková, že se mozek jednoduše probudí dřív než tělo a člověk se nemůže chvíli po probuzení hýbat. Což je sice nepříjemné, ale ne nějak strašné, žejo. To ale nebyla úplně přesná představa, jak jsem posléze na vlastní kůži zjistila.
Aneb nastal den, kdy jsem i já zažila svoji první (a upřímně doufám, že také poslední) spánkovou paralýzu. Celé to začalo tak, že jsem se vzbudila s pocitem, že na mě někdo kouká. Všichni ten pocit dobře známe, prostě cítíme pohled druhého člověka i ve chvíli, kdy jsme otočeni zády. Takže si představte, že ležíte otočeni zády a víte (nemyslíte si, ale stoprocentně to cítíte), že na vás někdo kouká. Jenže se nemůžete hýbat a nemůžete se ani otočit, abyste zjistili, jestli je to pravda a kdo se na vás tedy kouká. Nastal čistý pocit hrůzy, vyděšení a strachu o vlastní život. Protože kdo se na vás může koukat, když spíte v posteli a v bytě jste sami? Leda tak vrah nebo zloděj. Žádná jiná varianta mě v tu chvíli nenapadla. Věděla jsem, že je to špatné, že nikdo v bytě být nemůže a pokud tam někdo tedy je, není to proto, aby mi donesl snídani do postele. V životě jsem nezažila tak intenzivní pocit hrůzy. Když třeba jdete v noci sami lesem nebo pochybnou čtvrtí, máte strach, protože víte, že existuje určitá pravděpodobnost, že se vám může něco stát. Jenže ve spánkové paralýze žádná pravděpodobnost neexistuje, tady se jedná o sto procent. Jde vám stoprocentně o život a vy nemůžete nic dělat. Takže jsem ležela otočená zády a věděla jsem, že v pokoji někdo je. Cítila jsem jeho pohled, cítila jsem přítomnost někoho dalšího. Snažila jsem se otočit, snažila jsem se zvednout ruce před svůj obličej, abych donutila tělo něco dělat. Nic. Začala jsem dýchat jako kdybych běžela maraton, adrenalin by se dal krájet, přišla jsem si jak před infarktem. A najednou jsem usnula. Vzbudil mě až budík, který jsem měla normálně nastavený na mobilu.
Tak si tak vstanu, úplně v pohodě, udělám si snídani, kafe...A najednou si vzpomenu, že se mi něco zdálo. Najednou si vzpomenu, že to nebyl sen. Vzpomínku, která se mohla stát třeba před deseti minutama doluju z hlavy jako kdyby se stala před deseti lety. Ale ten pocit hrůzy a strachu jsem dolovat vůbec nemusela. Celkem rychle jsem si vzpomněla na všechny detaily, na celou (asi) minutu té čisté hrůzy. Upřímně jsem nikdy moc nechápala, jak člověk může vytěsnit traumatický zážitek. Ale lidský mozek je mocný. Jako by si řekl "Hele, byla to hrůza, ale budeme dělat, že se to nestalo, já tu vzpomínku někam schovám a ty ji moc nehledej. Prostě to tak trochu zameteme pod koberec, jo."
Celý den jsem měla tuhle nepříjemnost na paměti, týden jsem se bála usnout a po několika týdnech si na to stále občas vzpomenu. Jedinou pozitivní věc vidím v tom, že jsem začala na své poměry vstávat brzo, sama od sebe jsem se budila a pak jsem se bála znovu usnout, takže jsem raději vstala. Každou noc před spaním si ale opakuju, že moc dobře vím, co to ta spánková paralýza je a ať to na mě už mozek znovu nezkouší. Hlavně doufám, že jsem si svou zkušenost už odbyla a znovu mě nepotká. Za život ji prý aspoň jednou zažije každý, naštěstí si ji ale nemusí pamatovat. Takže pokud se náhodou někdy vzbudíte se stejným pocitem hrůzy, okamžitě si uvědomte, že je to jen spánková paralýza a snažte se rozpohybovat konečky prstů.
Aneb nastal den, kdy jsem i já zažila svoji první (a upřímně doufám, že také poslední) spánkovou paralýzu. Celé to začalo tak, že jsem se vzbudila s pocitem, že na mě někdo kouká. Všichni ten pocit dobře známe, prostě cítíme pohled druhého člověka i ve chvíli, kdy jsme otočeni zády. Takže si představte, že ležíte otočeni zády a víte (nemyslíte si, ale stoprocentně to cítíte), že na vás někdo kouká. Jenže se nemůžete hýbat a nemůžete se ani otočit, abyste zjistili, jestli je to pravda a kdo se na vás tedy kouká. Nastal čistý pocit hrůzy, vyděšení a strachu o vlastní život. Protože kdo se na vás může koukat, když spíte v posteli a v bytě jste sami? Leda tak vrah nebo zloděj. Žádná jiná varianta mě v tu chvíli nenapadla. Věděla jsem, že je to špatné, že nikdo v bytě být nemůže a pokud tam někdo tedy je, není to proto, aby mi donesl snídani do postele. V životě jsem nezažila tak intenzivní pocit hrůzy. Když třeba jdete v noci sami lesem nebo pochybnou čtvrtí, máte strach, protože víte, že existuje určitá pravděpodobnost, že se vám může něco stát. Jenže ve spánkové paralýze žádná pravděpodobnost neexistuje, tady se jedná o sto procent. Jde vám stoprocentně o život a vy nemůžete nic dělat. Takže jsem ležela otočená zády a věděla jsem, že v pokoji někdo je. Cítila jsem jeho pohled, cítila jsem přítomnost někoho dalšího. Snažila jsem se otočit, snažila jsem se zvednout ruce před svůj obličej, abych donutila tělo něco dělat. Nic. Začala jsem dýchat jako kdybych běžela maraton, adrenalin by se dal krájet, přišla jsem si jak před infarktem. A najednou jsem usnula. Vzbudil mě až budík, který jsem měla normálně nastavený na mobilu.
Tak si tak vstanu, úplně v pohodě, udělám si snídani, kafe...A najednou si vzpomenu, že se mi něco zdálo. Najednou si vzpomenu, že to nebyl sen. Vzpomínku, která se mohla stát třeba před deseti minutama doluju z hlavy jako kdyby se stala před deseti lety. Ale ten pocit hrůzy a strachu jsem dolovat vůbec nemusela. Celkem rychle jsem si vzpomněla na všechny detaily, na celou (asi) minutu té čisté hrůzy. Upřímně jsem nikdy moc nechápala, jak člověk může vytěsnit traumatický zážitek. Ale lidský mozek je mocný. Jako by si řekl "Hele, byla to hrůza, ale budeme dělat, že se to nestalo, já tu vzpomínku někam schovám a ty ji moc nehledej. Prostě to tak trochu zameteme pod koberec, jo."
Celý den jsem měla tuhle nepříjemnost na paměti, týden jsem se bála usnout a po několika týdnech si na to stále občas vzpomenu. Jedinou pozitivní věc vidím v tom, že jsem začala na své poměry vstávat brzo, sama od sebe jsem se budila a pak jsem se bála znovu usnout, takže jsem raději vstala. Každou noc před spaním si ale opakuju, že moc dobře vím, co to ta spánková paralýza je a ať to na mě už mozek znovu nezkouší. Hlavně doufám, že jsem si svou zkušenost už odbyla a znovu mě nepotká. Za život ji prý aspoň jednou zažije každý, naštěstí si ji ale nemusí pamatovat. Takže pokud se náhodou někdy vzbudíte se stejným pocitem hrůzy, okamžitě si uvědomte, že je to jen spánková paralýza a snažte se rozpohybovat konečky prstů.
Komentáře
Okomentovat