Přeskočit na hlavní obsah

Small talk, aneb od rohlíků ke krematoriu

Tak za prvé, nikdy nezačínám konverzaci s náhodnými lidmi já. Jsem introvertní člověk a to poslední co chci, je bavit se s cizím člověkem jen tak. Bohužel, někdy se dostanu do situace, kdy mě osloví náhodný člověk a chce si povídat. Třeba v MHD, ve frontě nebo při nákupu. Zrovna minule jsem se vydala s kamarádkou a jejím malým synem na nákup. U rohlíků se nad malým chlapečkem začal rozplývat starší pán v důchodovém věku. Kamarádce a jejímu synovi vyprávěl různé zajímavé věci. Třeba jak jezdí pro domácí vajíčka a pak je prodává dál, jak dělá řidiče bohaté paničce a co by měla kamarádka synkovi koupit. Já nezúčastněně kývla hlavou, když se to ode mě očekávalo a občas se pokusila o úsměv. Různě jsme se v obchodě scházeli a rozcházeli, podle toho, kdo co potřeboval. A tak se stalo, že mě pán objevil samotnou u regálu. Zatímco kamarádce vyprávěl samý dobrodrůžo storky, mně začal líčit, jak pracoval v krematoriu.
Jak pracoval v krematoriu a měli tam zrovna čtyřiadvacetiletou mrtvou holku. Jak pracoval v krematoriu a měli tam zrovna čtyřiadvacetiletou mrtvou holku, které na pohřeb dali neslíbatelnou rtěnku. Jak pracoval v krematoriu a měli tam zrovna čtyřiadvacetiletou mrtvou holku, které na pohřeb dali neslíbatelnou rtěnku, aby jí to ti pozůstalí neslíbali, až se s ní budou naposledy loučit. Pak ještě vyprávěl příběh tý rtěnky, který rozhodně nekončil tím, že ji použili na tu čtyřiadvacetiletou mrtvou holku, nýbrž rtěnka následně cestovala v autě, až se dostala do rukou náhodné stopařky. Ježiš, tady se moc omlouvám, ale dál si příběh nepamatuju, jelikož jsem přestala vnímat a začala se proklínat, že jsem si doma nechala neviditelný plášť, obraceč času a dosavadní život bez traumat.
Já si myslím, že tyhle malý talky mají být převážně o počasí, práci či volnočasových aktivitách. Jaké by to bylo pěkné povídání, kdyby mi pán třeba vyprávěl, jak hrál zamlada fotbal. Nebo o tom, jak holkám psal básničky, jak bere vnoučata na zmrzlinu a nebo jak v televizi kouká na Vraždy v Midsomeru. Měla by se zavést konvence, že se rozhodně nesluší mluvit o krematoriu a hlavně teda o mladých mrtvých holkách, kterým posmrtně malujete rty neslíbatelnou rtěnkou. Takže já se zase s dovolením vrátím do své temné nory dva metry pod zemí a příště si nákup objednám přes internet.

Komentáře

  1. Náhodou, já bych byla ráda (i jako introvert) kdyby se semnou bavil týpek o krematoriu. :D Tohle se jen tak nedozvíš!

    Dokonalý tabu

    OdpovědětVymazat
  2. Super čtení na blogu :-) beru odběr :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč zavolat Tylera Durdena a zapálit si byt

Když jsem si několik let zpátky zařizovala svůj první pronajatý pokojík, měla jsem absolutní představu, jak bude vypadat. Byla jsem až posedlá. Nutně jsem potřebovala bílý konferenční stolek LACK, lampu s papírovým stínidlem DUDERÖ, bílou skříň, bílý psací stůl a bylinky v papírových kelímcích. To vše samozřejmě hned. Obtěžkaná taškami z Ikei jsem se vydala do svého budoucího hnízda. Když jsem si vše zařídila přesně tak, jak jsem si to vysnila, bylo to naprosto dokonalé. Večery jsem trávila u oblíbeného seriálu s popcornem a skleničkou Martini (mimochodem tu skleničku na Martini jsem samozřejmě také musela mít společně s velkou skleněnou mísou na popcorn). Byla tu jen taková věc. Těch všech věcí, které k sobě tak skvělě ladily, jsem si ani moc neužila, protože jsem zažívala celkem náročný školní rok a ve škole jsem trávila většinu času. Na další byt jsem se stěhovala se svým stolečkem LACK a dvěma IKEA taškami, kde jsem měla nádobí, oblečení a učení. Nic víc. Tak nějak jsem nepotře

Problém dámských časopisů a proč jsem si koupila Elle

Vymyslela jsem slogan. "Už nějaký ten pátek nečtu dámský plátek!" Občas se nechám zlákat a pak hořce lituji. Většina časopisů už obsahuje pouze reklamu, ať čistě přímou, nebo skrytou v podobě "naše redakce doporučuje", a co hůř, "bloggerky doporučují". Pak se po stošedesátéčtvrté dozvíte, jak zhubnout, která barva laků na nehty se nosí tuhle sezonu a nebo, že když jdete na pláž, určitě byste se měla namazat opalovacím krémem. Překvapivě. No koho by to napadlo? Nejsem žádná lesanka, aby bylo jasno. Používám make-up a dělám si holčičí večery s čistící maskou při sledování Ďábel nosí Pradu. Ale naprosto nesnáším tyhle slepičí časopisy, které by měly odvádět speciální daň státu za to, že se kácí stromy na ty jejich žvásty.  Jak se tedy mohlo stát, že já, která si kupuje maximálně Forbes, jsem si domů přinesla Elle? Z úplně povrchního důvodu. Laně del Rey to na titulce ohromně slušelo. Byla jsem smířená s tím, že si přečtu jen rozhovor s Lanou a pak čas

Stalo se #1

Nemám twitter. A facebookový statusy už nepíšu. Takže všechny svoje zajímavý příhody ze života zapisuju na disk. A abyste pochopili můj život, o některý se prostě musím podělit. 17.3. Jednou jsem našla nějaký seznam bodů, co dělají hipstři. Skoro vše na mě sedělo, i když jsem to nechtěla přiznat. Akorát jsem tenkrát nevěděla, co to znamená ambient hudba. Tak teď to poslouchám. 18.3. V rámci šetření jsem byla donucena zrušit si předplatné Apple music. A to je ten bod, kdy si fakt říkám, že jsem chudá. Takhle mi nebylo ani tenkrát, když jsem měla na účtě 17 korun a týden před sebou. Ta bezmoc, kdy si nemůžu pustit svůj chill playlist je prostě opravdu tíživá. 19.3. Řekla jsem si, že budu minimalista. A že si už nebudu nic kupovat. Pak jsem šla koupit rohlíky a přišla jsem s botama. Ne jenom s jedním párem. Se dvěma. 26.4. Dnešní skóre: K zubařce jsem dorazila v 11:30, akorát je středa a měla jsem tam být v pondělí. Rozbito hrnečků přesně: 3 ks. A jedna přejetá zastávka. O