O spánkové paralýze jsem dříve něco málo slyšela. Vím, že je to celkem běžná porucha, která je nepříjemná, ale nevěděla jsem, jak moc. Moje představa byla taková, že se mozek jednoduše probudí dřív než tělo a člověk se nemůže chvíli po probuzení hýbat. Což je sice nepříjemné, ale ne nějak strašné, žejo. To ale nebyla úplně přesná představa, jak jsem posléze na vlastní kůži zjistila. Aneb nastal den, kdy jsem i já zažila svoji první (a upřímně doufám, že také poslední) spánkovou paralýzu . Celé to začalo tak, že jsem se vzbudila s pocitem, že na mě někdo kouká. Všichni ten pocit dobře známe, prostě cítíme pohled druhého člověka i ve chvíli, kdy jsme otočeni zády. Takže si představte, že ležíte otočeni zády a víte (nemyslíte si, ale stoprocentně to cítíte), že na vás někdo kouká. Jenže se nemůžete hýbat a nemůžete se ani otočit, abyste zjistili, jestli je to pravda a kdo se na vás tedy kouká. Nastal čistý pocit hrůzy, vyděšení a strachu o vlastní život. Protože kdo se na vás může ko