"Prosimtě, ale nemusíš se nějak strojit, je to takový jiný divadlo." To bych ale nebyla já, abych nezvolila šaty a samozřejmě podpatky. Podpatky, na kterých se snad nikdy nenaučím chodit. Nikdy jsem nebyla podpatkový typ, když to jde, nosím svoje klasický old skool Vansky. Ale když se jde do divadla, tak chci být za dámu a volba je jasná. Vansky zůstávají doma.
Samozřejmě se nestíhá. Auto se žene závratnou rychlostí, ale ani těch pár nahnaných minut nenapomáhá k lepšímu času, protože parkování. Parkujte si ve městě, kde to neznáte. Hlavně - parkujte si ve městě. Všude samá zóna, samej rezident. Nakonec zaparkovat deset minut od divadla, zdá se jako výhra.
Výhra by to byla, kdyby představení nezačínalo už za minut pět. I ti méně matematicky nadaní to jistě pochopili. Ano, nestíháme. Takže, co teď? Pokouším se běžet na vysokých botách, docela mi to jde. /V tomto místě si dovolím poděkovat všem Brňákům, kteří mě během čekání na tramvaj horoucně povzbuzovali, díky moc!/ Do chvíle, než zůstane bota zaseklá mezi kostičkama. Všude ve městě jsou kostičky. VŠUDE! Ačkoliv jsem se snažila pár vteřin nahnat během po silnici, zaseknutá bota je čára přes rozpočet. Rvu botu z chodníku, do toho semafor hází červenou. Všechno špatně. Nestihneme to. Konec představení.
Moje vnitřní odhodlání pro zachránění situace je silnější. Najednou se vidím, jak zouvám boty, zvedám je zmrzlýma rukama a běžím. Běžím bosa tím únorovým večerem. Míjím lidi, co na mě udiveně zírají a možná i něco říkají, ale já je neslyším. Jenom běžím. Dál a dál. Ačkoli běžím rychle, vše vnímám zpomaleně. Cítím chladný vzduch, zároveň je mi teplo. Je mi naprosto skvěle.
Stihli jsme to. A když jsem tak kráčela po dřevěných lavicích v naprosto úžasně dekadentní Huse na provázku, došlo mi to. Měla jsem si vzít oxfordky. Jenže, kdybych si ty vysoký boty nevzala, tak je nikdy nesundám a nepoběžím tak, jako právě ten únorový večer.
Samozřejmě se nestíhá. Auto se žene závratnou rychlostí, ale ani těch pár nahnaných minut nenapomáhá k lepšímu času, protože parkování. Parkujte si ve městě, kde to neznáte. Hlavně - parkujte si ve městě. Všude samá zóna, samej rezident. Nakonec zaparkovat deset minut od divadla, zdá se jako výhra.
Výhra by to byla, kdyby představení nezačínalo už za minut pět. I ti méně matematicky nadaní to jistě pochopili. Ano, nestíháme. Takže, co teď? Pokouším se běžet na vysokých botách, docela mi to jde. /V tomto místě si dovolím poděkovat všem Brňákům, kteří mě během čekání na tramvaj horoucně povzbuzovali, díky moc!/ Do chvíle, než zůstane bota zaseklá mezi kostičkama. Všude ve městě jsou kostičky. VŠUDE! Ačkoliv jsem se snažila pár vteřin nahnat během po silnici, zaseknutá bota je čára přes rozpočet. Rvu botu z chodníku, do toho semafor hází červenou. Všechno špatně. Nestihneme to. Konec představení.
Moje vnitřní odhodlání pro zachránění situace je silnější. Najednou se vidím, jak zouvám boty, zvedám je zmrzlýma rukama a běžím. Běžím bosa tím únorovým večerem. Míjím lidi, co na mě udiveně zírají a možná i něco říkají, ale já je neslyším. Jenom běžím. Dál a dál. Ačkoli běžím rychle, vše vnímám zpomaleně. Cítím chladný vzduch, zároveň je mi teplo. Je mi naprosto skvěle.
Stihli jsme to. A když jsem tak kráčela po dřevěných lavicích v naprosto úžasně dekadentní Huse na provázku, došlo mi to. Měla jsem si vzít oxfordky. Jenže, kdybych si ty vysoký boty nevzala, tak je nikdy nesundám a nepoběžím tak, jako právě ten únorový večer.
Komentáře
Okomentovat