Přeskočit na hlavní obsah

O mužích a lidech

Chápu, že se teď všechno genderově vyvažuje, ale přiznejme si, že jsou holčičí a klučičí záležitosti a je dost divný, když se tyto světy smíchávají. Možná to všechno začalo, když muži začali taky používat kondicionér. Tenkrát jsme si myslely, jaké jsme edukační bohyně a jak jsme zachránily svět, ale ona to byla spíš cesta do pekel, dámy.
Pořád jsem žila v představě, že muž nepozná fialovou od růžové a bude tvrdit, že je to červená. Moje poslední výzkumy ale ukazují, že muži se už dávno posunuli a poznají předměty, které mě až děsí, že rozeznají. První lekci mi uštědřil spolužák, když jsem jednou takhle v hospodě vytáhla balzám na rty, protože jsem prostě měla suchou pusu. "To máš EOS, viď." Balzám mi zůstal v ruce a já jen nevěřícně hleděla. Ještě kdyby dodal třeba příchuť, tak se asi zvednu a utíkám. Daleko.
Nejen, že už se bojím balzámovat rty, stejné trauma mám při česání. Byla jsem zvyklá se takhle občas veřejně pročísnout kartáčem, protože se mi hodně zacuchávají vlasy. Do té doby, než zase jiný objekt správně rozpoznal Tangle Teezer. Kdyby řekl kartáč nebo hřeben. Ale ne, opravdu vyslovil Tangle Teezer.
Nenechte se zmást. Muži už dávno nejsou ti mocipáni, co jim namluvíte, že to tričko už máte dva roky, na kosmetice jste přece vůbec nebyly, ty nehty vám tak vyrostly samy, a kadeřník? Kde byste na to asi vzaly? Muž si totiž všimne už i zastřihnutých konečků! Umí rozpoznat korektor i rozjasňovač. Už ví, že MAC není jen počítač od Applu, ale že je to taky značka prodávající drahý rtěnky. Za chvíli vám od oka koupí váš odstín make-upu. Vůbec celé to začíná být dost strašidelné.
Že ne? Tak já příště pronesu něco ve stylu "No ty máš ale krásnýho Jaguara XJ s přeplňovaným vznětovým motorem V6, můžu řídit?" 

Komentáře

  1. Skvělý článek! 😄 Ta poslední věta je nejlepší!
    Kam ten svět jenom spěje, když už muži znají eos a Tangle Teezer?!😄
    jdusizasvymsnemm.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Podcast is the new Youtube!

Když přišla vlna Youtube a youtuberů, samozřejmě jsem nezaostávala a sledovala životy naprosto neznámých lidí. Viděla jsem každé nové video svých oblíbenců, vlogy, hauly, všechno. Postupem času mě to omrzelo a skoro až začalo vadit. Přijde mi, že z Youtube se stala spíš selfpromo a reklamní platforma a už mě ta všudepřítomná reklama nebaví. Nyní mám však novou zábavu a myslím, že i celkem prospěšnou. Zamilovala jsem si totiž hipsterské poslouchání podcastů . Že už jsem tak trochu hipster stejně dávno víte, takže není překvapením, že si k matche ze zavařovačky pustím do sluchátek podcast. Nejdříve jsem poslouchala podcasty přes Spotify, například Guys We F****d , kam si Corinne a Krystyna zvaly chlapce, se kterými před lety něco měly. Sice to bylo občas vtipné poslouchání, ale bez nějaké další přidané hodnoty. Jeden čas jsem také dodržovala své malé předsevzetí "každý den jeden TED talks" , což mi mnohdy úplně nevycházelo, takže to skončilo tak, že jsem týden neposlouchala a...

Někdy toho chci moc a jindy zas moc málo

Jsou dny, kdy vstanu, umyju nádobí, a pak je večer a vlastně ani nevím, jak se to stalo. A ano, předchozí věta obsahuje spoustu zbytečných slov, která mohla být vynechána, ale přesně to vystihuje takový den. Den plný balastu, kdy nedělám zkrátka nic. Nic produktivního, nic významného, nic, co by stálo za řeč. A pak mě to chytne. Záchvat. Záchvat, kdy si uvědomím, že život je moc krátký. Že nestihnu přečíst všechny knížky, který bych chtěla. Nestihnu se podívat na všechny filmy, které by se mi zajisté líbily. Seriály. Víte kolik je epizod a sezón vážně dobrých seriálů? Kolik hodin, dnů, týdnů a měsíců? Ne, neuvidíte všechny fakt dobrý seriály. Doufám, že začínáte mít stejný záchvat, protože sdílený záchvat, menší záchvat.  Chci toho tolik, že nakonec skončím u seznamů toho, co chci. Mám vypsané všechny knížky, které chci v dohledné době přečíst, filmy a seriály, které chci vidět. Kdy jindy tohle všechno stihnout, když ne v lockdownu. Seznamů mám spoustu a píšu další a další. Tak, ko...

Small talk, aneb od rohlíků ke krematoriu

Tak za prvé, nikdy nezačínám konverzaci s náhodnými lidmi já. Jsem introvertní člověk a to poslední co chci, je bavit se s cizím člověkem jen tak. Bohužel, někdy se dostanu do situace, kdy mě osloví náhodný člověk a chce si povídat. Třeba v MHD, ve frontě nebo při nákupu. Zrovna minule jsem se vydala s kamarádkou a jejím malým synem na nákup. U rohlíků se nad malým chlapečkem začal rozplývat starší pán v důchodovém věku. Kamarádce a jejímu synovi vyprávěl různé zajímavé věci. Třeba jak jezdí pro domácí vajíčka a pak je prodává dál, jak dělá řidiče bohaté paničce a co by měla kamarádka synkovi koupit. Já nezúčastněně kývla hlavou, když se to ode mě očekávalo a občas se pokusila o úsměv. Různě jsme se v obchodě scházeli a rozcházeli, podle toho, kdo co potřeboval. A tak se stalo, že mě pán objevil samotnou u regálu. Zatímco kamarádce vyprávěl samý dobrodrůžo storky , mně začal líčit, jak pracoval v krematoriu. Jak pracoval v krematoriu a měli tam zrovna čtyřiadvacetiletou mrtvou holku....