Přeskočit na hlavní obsah

Nejlepší vůně je čerstvě namletá káva a Dior

Narovinu se přiznám, že jsem vždycky byla spíš ta basic bitch, co si stěžovala, když v nějakém městě nebyl Starbucks. Pak jsem přesedlala na Costu (tím chci jako říct, že to bylo míň basic bitch). No hlavně, že to prostě mělo stylovej kelímek, kterej vás už z dálky zařadí do jisté skupiny lidí (jo, do skupiny basic bitches). Asi až s věkem jsem v sobě objevila novou zálibu. Začala jsem prozkoumávat takové ty malé kavárničky, čímž se ze mě stal pro změnu trochu hipster. Zjistila jsem třeba, že cappuccino v kočičí kavárně chutná daleko líp, než někde jinde. No, jaké potěšení jsem pocítila, když jsem objevila nedalekou malou pražírnu kávy. Rozhodla jsem se tedy vyrazit na průzkum.
Měla jsem z toho pomalu malé Vánoce - všude to tak nádherně vonělo čerstvě namletou kávou! Připadala jsem si jak Alenka v říši divů, na tabuli samé názvy afrických a latinskoamerických států a já si tak mohla odnést sto gramů malé Nicaraguy v pytlíčku. Celou cestu domů mi Nicaragua voněla v tašce a já se těšila až ji vysypu do hrnku.
A tak jsem si vytvořila závislost, zvyk a rituál. Mým největším potěšením teď je, když v pytlíčku zbývá poslední lžička kávy a já se musím vypravit pro novou. Musím se vypravit do světa, kde neexistuje čas, ale jenom vůně míchajících se kontinentů. Kde největší mé dilema je to, jestli si odnesu znovu Nicaraguu nebo zkusím třeba Bolívii. Kde je mi úplně jedno, jak hnusně venku je, protože mně je právě teplo a příjemně. Je to místo odkud si pravidelně odnáším gramy radosti a mým osobním dealerem je majitelka pražírny. Tohle je pro mě absolutní hygge moment.
Už už jsem chtěla pronést větu, že tou nejúžasnější vůní na světě je vůně čerstvě namleté kávy. V tom jsem ale otevřela svou lahvičku parfému Miss Dior a musím to tedy upřesnit. Zatímco vůně kávy mne vždy zavede do pohádkového světa, kde se ze mě stává pozorovatel a denní snílek, Miss Dior mi připomene přítomnost a provází mě celým dnem. A to je to umění žití - umět vyvážít snílkovství s realitou. Protože bohužel jediným mým povoláním nemůže být kavárenskej povaleč (i když v tom jsem teda nejlepší), ale občas potřebuju zase vrátit do reality. A to parfém od Dioru umí moc mile.

Komentáře

  1. Jojo, taky jsem byla basic bitch. A pak zjištíš, že ty malý nevinný rozkošný kavárničky mají nejen o dost lepší a levnější kafe, ale jsou i neskutečně cool.

    OdpovědětVymazat
  2. Ono niekedy je problém v tom, že niektoré malé kaviarne majú kávu, ktorá vôbec nie je dobrá a ešte si za ňu aj veľa účtuju. Samozrejme niektoré malé kaviarne zato stoja. Sú útulne a vychutnať si v nich kávu je príjemný zážitok a relax.


    Suesanqa

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Podcast is the new Youtube!

Když přišla vlna Youtube a youtuberů, samozřejmě jsem nezaostávala a sledovala životy naprosto neznámých lidí. Viděla jsem každé nové video svých oblíbenců, vlogy, hauly, všechno. Postupem času mě to omrzelo a skoro až začalo vadit. Přijde mi, že z Youtube se stala spíš selfpromo a reklamní platforma a už mě ta všudepřítomná reklama nebaví. Nyní mám však novou zábavu a myslím, že i celkem prospěšnou. Zamilovala jsem si totiž hipsterské poslouchání podcastů . Že už jsem tak trochu hipster stejně dávno víte, takže není překvapením, že si k matche ze zavařovačky pustím do sluchátek podcast. Nejdříve jsem poslouchala podcasty přes Spotify, například Guys We F****d , kam si Corinne a Krystyna zvaly chlapce, se kterými před lety něco měly. Sice to bylo občas vtipné poslouchání, ale bez nějaké další přidané hodnoty. Jeden čas jsem také dodržovala své malé předsevzetí "každý den jeden TED talks" , což mi mnohdy úplně nevycházelo, takže to skončilo tak, že jsem týden neposlouchala a...

Někdy toho chci moc a jindy zas moc málo

Jsou dny, kdy vstanu, umyju nádobí, a pak je večer a vlastně ani nevím, jak se to stalo. A ano, předchozí věta obsahuje spoustu zbytečných slov, která mohla být vynechána, ale přesně to vystihuje takový den. Den plný balastu, kdy nedělám zkrátka nic. Nic produktivního, nic významného, nic, co by stálo za řeč. A pak mě to chytne. Záchvat. Záchvat, kdy si uvědomím, že život je moc krátký. Že nestihnu přečíst všechny knížky, který bych chtěla. Nestihnu se podívat na všechny filmy, které by se mi zajisté líbily. Seriály. Víte kolik je epizod a sezón vážně dobrých seriálů? Kolik hodin, dnů, týdnů a měsíců? Ne, neuvidíte všechny fakt dobrý seriály. Doufám, že začínáte mít stejný záchvat, protože sdílený záchvat, menší záchvat.  Chci toho tolik, že nakonec skončím u seznamů toho, co chci. Mám vypsané všechny knížky, které chci v dohledné době přečíst, filmy a seriály, které chci vidět. Kdy jindy tohle všechno stihnout, když ne v lockdownu. Seznamů mám spoustu a píšu další a další. Tak, ko...

Small talk, aneb od rohlíků ke krematoriu

Tak za prvé, nikdy nezačínám konverzaci s náhodnými lidmi já. Jsem introvertní člověk a to poslední co chci, je bavit se s cizím člověkem jen tak. Bohužel, někdy se dostanu do situace, kdy mě osloví náhodný člověk a chce si povídat. Třeba v MHD, ve frontě nebo při nákupu. Zrovna minule jsem se vydala s kamarádkou a jejím malým synem na nákup. U rohlíků se nad malým chlapečkem začal rozplývat starší pán v důchodovém věku. Kamarádce a jejímu synovi vyprávěl různé zajímavé věci. Třeba jak jezdí pro domácí vajíčka a pak je prodává dál, jak dělá řidiče bohaté paničce a co by měla kamarádka synkovi koupit. Já nezúčastněně kývla hlavou, když se to ode mě očekávalo a občas se pokusila o úsměv. Různě jsme se v obchodě scházeli a rozcházeli, podle toho, kdo co potřeboval. A tak se stalo, že mě pán objevil samotnou u regálu. Zatímco kamarádce vyprávěl samý dobrodrůžo storky , mně začal líčit, jak pracoval v krematoriu. Jak pracoval v krematoriu a měli tam zrovna čtyřiadvacetiletou mrtvou holku....