Píšu, tedy jsem

Tak za prvé, nikdy nezačínám konverzaci s náhodnými lidmi já. Jsem introvertní člověk a to poslední co chci, je bavit se s cizím člověkem jen tak. Bohužel, někdy se dostanu do situace, kdy mě osloví náhodný člověk a chce si povídat. Třeba v MHD, ve frontě nebo při nákupu. Zrovna minule jsem se vydala s kamarádkou a jejím malým synem na nákup. U rohlíků se nad malým chlapečkem začal rozplývat starší pán v důchodovém věku. Kamarádce a jejímu synovi vyprávěl různé zajímavé věci. Třeba jak jezdí pro domácí vajíčka a pak je prodává dál, jak dělá řidiče bohaté paničce a co by měla kamarádka synkovi koupit. Já nezúčastněně kývla hlavou, když se to ode mě očekávalo a občas se pokusila o úsměv. Různě jsme se v obchodě scházeli a rozcházeli, podle toho, kdo co potřeboval. A tak se stalo, že mě pán objevil samotnou u regálu. Zatímco kamarádce vyprávěl samý dobrodrůžo storky , mně začal líčit, jak pracoval v krematoriu. Jak pracoval v krematoriu a měli tam zrovna čtyřiadvacetiletou mrtvou holku....

Jasně, ukazovat fotky na facebooku z dovči, jak se válíte na pláži s aperolem v ruce je fajn. Minimálně tím naserete všechny ty škodolibce, co vám nikdy nic nepřáli, ale přidali si vás do přátel, aby vás stejně mohli stalkovat. A teď oni sedí v kanclu s náběhem na infarkt, protože váš život je přesně ten, co oni vždycky chtěli, ale nikdy ho neměli. A tak vám daj lajk či srdíčko, přičemž už si vytiskli vaši fotku a rituálně do ní píchají svýma kancelářskýma špendlíkama. Ačkoliv je to takový vaše malý zadostiučinění, možná naschváleček, kompenzace toho celoročního dření se, je na čase si uvědomit, že zase skáčete tak, jak vaši (hejtři) pískaj. Všechno, co zveřejňujeme na naší timeline, zveřejňujeme pro ostatní. Ale přitom vždycky rádi tvrdíme, že nás ostatní ale vůbec nezajímaj. A upřímně, kolik přátel na facebooku je vašich opravdových přátel? Nebylo by lepší jim prostě poslat fotku do messengeru? Tohle celý zamyšlení přišlo s mým snažením se o minimalismus. Minimalismus není jen o vl...